Ahoj všem našim příznivcům. V polovině června zaznamenal Mototiger další významný milník ve své historii. Po rakouském Erzbergu jsme se tentokrát vydali zdolávat rumunské Karpaty. Našim cílem byly jihozápadní Karpaty a konkrétně malá vesnička Poiana Marului v oblasti Caras-severin.
Začalo to už 13.6. odpoledne, kdy jsme museli naložit všechny naše stroje a další potřebné vybavení. Vše se nám dle plánu bez problémů vešlo a byli jsme tak připraveni na samotnou cestu. Celkem 10 lidí, 3 auta, 2 vozíky, 7 motorek, 2 čtyřkolky a 1 kolo. Ve středu 14.6. ve 4:00 jsme mohli vyrazit. Záměrně píšu mohli, protože ve 4:00 vyrazila jen část. Zbytek čekal na Zdendu, který si trochu přispal. Nicméně ukázal, že když hasičovi houknou poplach, je hned připraven. Až na ty řízky, co zůstali v lednici. Cesta po ránu krásně ubíhala a od Brna už jsme jeli společně. Pár přestávek na jídlo, natankovat a už jsme byli na rumunských hranicích. Tam nám lehce vzala úsměv z tváře paní v uniformě při koupi dálniční známky. Asi jsme se jí zalíbili a tak nás slušně obrala. Ačkoliv jsme ji hned špatné ceny reklamovali, bylo vše zbytečné. Prostě se s námi odmítla bavit, vyhodila nás a v kapse jí hřálo 20 Euro navíc. Do Poiany Marului jsme dorazili okolo 18:00.
Ve čtvrtek ráno nás přivítalo slunečné počasí a čekal nás první rumunský výlet. Cílem bylo lyžařské středisko Muntele Mic. Podél řeky jsme se vydali do hor. Naplánovaná cesta na vrcholky však byla pro některé účastníky a hlavně čtyřkolky příliš náročná. Kdo vyjel tak se pěkně zapotil a vrátil se zpět ke skupině. Dohromady jsme pak vyrazili dále podél řeky a po několika rozhodnutí na křižovatkách, suchých i blátivých cestách jsme se ocitli na zelených pláních. První setkání s obávanými ovčáckými psi proběhlo bez problémů. Teď už jen krásný rozhled po kopcovité krajině. Malá svačina a už jsme si to pelášili na Muntele Mic, který byl na dohled. Cíl dobyt. Kam teď. Byla spousta plánů kam dojet, ale čas běžel. Benzínu jsme také neměli na rozdávání. Několik pokusů najít správnou cestu skončilo neúspěšně. Někteří účastníci se nám na chvíli i ztratili. Naštěstí jsme se všichni nakonec dostali na cestu zpět do Poiany.
Cestou jsme si ještě vyzkoušeli průjezd kaňonem s mokrými kameny a navečer jsme byli u penzionu. Někdo už pak jen regeneroval a vstřebával zážitky a další měli chuť ještě někam vyrazit. A tak se část výpravy pokusila vystoupat na nejvyšší hřebeny v okolí. Z vesnice tam vede velmi oblíbená, ovšem náročná cesta. Vesnice je zhruba v 800 m.n.m. a vrcholky cca 1700 m.n.m. Výjezdem dlouhým cca 5-7 km se překoná převýšení cca 1000 výškových metrů. Prudké části, kořeny a kameny. To vše nás čekalo. Většina kluků uvázla hned v první části. Tam jsem moc nevěřil, že se nahoru dostaneme. Pak se ale rozjeli. Tep stoupal a dech docházel. Občas jsme museli zastavit a bylo potřeba vrátit plíce na své místo. Cca po hodině jsme se ocitli na vrcholkách a mohli si tak vychutnat zapadající slunce v rumunských Karpatech.
Pátek ráno opět slunce. Paráda. Dnes bylo v plánu dostat se na ty nejvyšší vrcholky v plném počtu. Vyrazili jsme kolem dalšího potoka na opačnou stranu než předešlý den. Cesta byla velmi dlouho šotolinová, křížila neustále krásný horský potok a stoupala výš a výš. Vrcholky byly stále blíž a cesta se horšila, až skončila. Čtyřkolky se držely a statečně zdolávaly větší a větší kameny a kořeny. Bohužel strmý kopec a od vody vymleté koleje společně s náročným terénem vystavily čtyřkolkám stopku. Dál už jen motorky. Škoda. Pro čtyřkolky cílové horské sedlo bylo nadohled. Krásný technický úsek a už jsme byli z lesa venku.
Žíly na čele zmizely, plíce se uklidnily. Můžeme pokračovat. Po chvilce jsme byli v horském sedle. Opět krátký odpočinek a teď už jen travnatý výjezd dlouhý cca 300 m. Pohoda, trochu delší bičišťák. Tento výjezd jsem znal a věděl jsem, že zespoda velmi klame. Vzápětí se o tom přesvědčili i ostatní. Sundat helmu, nandat helmu, několik nadávek, trochu pomoci a byli jsme všichni nahoře. Nádhera. Nadmořská výška cca 2000 m.n.m., slunce svítí, výhled na velkou přehradu a nekonečné kopce. A co je to tady? To je Hořec alpský, zaplesalo srdce milovníkům květin. A nastal čas na oběd. Našli jsme si závětří za skalkou a vyvalili se do trávy. Někdo vyndal z batohu müsli tyčku, banán, jiný zase klobásu či řízek. Strava byla pestrá. Ticho, klid a dokonce i signál O2. Posilněni jsme se vydali na dlouhou kochací cestu po vrcholkách. Cesta se hezky vlnila, terén nenáročný a výhledy neskutečné. Hurá hurá sníh. Zaradovali jsme se jako malé děti a už jsme motorkama řádili ve sněhovém políčku. A to už se před námi objevila budova meteostanice Tarcu ve výšce 2198 m.n.m. Pomyslný cíl dnešního dne je dosažen.
Odpočinek zde byl velmi příjemný, avšak čas byl neúprosný. Čekala nás ještě dlouhá cesta zpět. Znali jsme směr, ale ne zcela přesně cestu. Snad bude dobře průjezdná. Únava se vršila a nervozita stoupala. Naštěstí jsme se cca po hodině dostali k horské chatě rumunského podnikatele. Věděli jsme, že musíme stále dolů k potoku do údolí, ale cesta nejistá. Podnikatel totiž na chatu létá vrtulníkem. Kamenitý sjezd, brzdová kapalina se začínala vařit. Ale už byl slyšet potok a to bylo znamení, že už jsme blízko cesty do Poiany. A co je tohle? Osel? A přes lávku táhne chlápek druhého a další ještě čekají. Nesou zásoby do hor, ale moc se jim nechce. Samozřejmě jsme mu nabídli pomoc a osly jsme mu přes lávku přetahali. Cestu nahoru jsme mu nezáviděli a obdarovali jsme ho cigaretama a müsli tyčkou. To si asi nahoře s bačou pošmákli. Zanedlouho jsme se dostali do penzionu a vstřebáváním zážitků jsme si počkali na večeři.
Co se jídla týká, nemohli jsme si na nic stěžovat. Kdybychom přes den nejezdili, tak jsme všichni určitě ztloustli. Bohaté snídaně plné vynikající zeleniny, místních sýrů, uzeniny a hlavně vajec. Těch jsme spořádali několik plat. K večeři zase vždy výborná polévka, masité hlavní jídlo a nakonec vždy domácí dezert. I těm největším jedlíkům lezly oči z důlku. Horský vzduch, celodenní dřina a pořádné jídlo. Není divu, že se občas stalo, že někdo hned po večeři usnul a probudil se až ráno.
V sobotu ráno už nás slunce nevítalo a ve vzduchu byla cítit voda. Po dvoudenním vysilujícím ježdění nám to nevadilo. Naplánovali jsme tedy ježdění okolo komína. Respektive okolo vodní nádrže. Terén nebyl příliš náročný a při drobných přeháňkách byl dobře sjízdný. Poslední den není potřeba ježdění přehánět. Zakotvili jsme tedy v sousední vesnici, abychom nasáli trochu té místní atmosféry. A samozřejmě se trochu občerstvili a podpořili místní gastronomii. Večer jsme vše naložili a připravili se na nedělní návrat domů.
V neděli ráno jsme se posilněni vajíčky vydali na cestu domů. Dálniční známku jsme už měli a tak už nás nikdo neokradl. Když už jsme jeli přes Maďarsko, nemohli jsme se nestavit na maďarský guláš. Obohaceni řádnou porcí guláše jsme v poklidu pokračovali dále v cestě. Do Miletína jsme dorazili okolo deváté hodiny. Vyložením aut jsme tak zakončili velmi povedenou akci a doufáme, že si ji ještě někdy zopakujeme. A abyste se alespoň trochu mohli vžít do našich zážitků, přidali jsme do fotogalerie několik fotek.
Zdraví Tomáš